Čas pro sebe není přepych, ale nutnost

Vždycky jsem milovala svou práci. Většinou jsem měla štěstí na výborné nadřízené, a tak mi vůbec nepřipadalo divné pracovat nad rámec pracovní smlouvy. Můj manžel také miluje svou práci. Oba dva jsme přes týden hodně pracovali a doma jsme se potkávali až večer. Víkend byl pro nás svátkem – čas, který jsme věnovali sobě a rodině. Takhle nám to dlouhé roky vyhovovalo. Práce mi dávala více energie, než brala. Dalším životabudičem se pro mě stal tanec, kterému jsem se začala aktivně věnovat.

Pak ale nastala chvíle, kdy jsem se chtěla stát maminkou. Zjistila jsem, že pokud nezměním svůj dosavadní rytmus, půjde to jen stěží. Určitý čas ale trvalo, než mi to vše došlo. Pomohl mi k tomu koučink. Podle výborných otázek a koučovacích technik jsem se na své potřeby podívala z jiného úhlu a určila jsem si, že každý pátek odejdu z práce ve 14h a udělám si čas jen pro sebe. Chodila jsem do parku, kreslila jsem. Po procházce jsem si zašla do cukrárny a relaxovala jsem. Investovaný čas do mě samotné se mi brzy vrátil v podobě narození dcery.

V době těhotenství jsem si asi jako každá prvorodička malovala představy o tom, co mateřství znamená. Nakojím, přebalím a dítě bude tři hodiny v kuse spinkat. V noci maximálně 2x vstanu na kojení. Ale kdepak, vše bylo úplně jinak. Dcera spala jen v kočárku, a to ještě když byl v pohybu. Každé ráno jsem tedy dcerku položila do kočárku a absolvovala s ní tříhodinovou procházku. Poté byla pauza na oběd a kojení. Odpoledne mě opět čekal tříhodinový maraton. Denně jsem nachodila 20km. Večer dcera trpěla bolestivými kolikami. Denně jsme se s manželem od 18h do 2h ráno střídali v nošení, přebalování a uspávání. Od 4h ráno začal celý kolotoč nanovo. Pamatuji si, jak jsem úplně zoufalá seděla nad ránem na vaně a pouštěla fén, jen aby malá znovu usnula.

Po třech měsících koliky ustanuly a dcera byla ochotna spát i ve stojícím kočárku. Myslela jsem si, že mám vyhráno. Ale opět chyba lávky. Malá se začala budit i 14x za noc! Když se vzbudila jen 7x, považovali jsme to za luxusní noc. Vydrželo jí to až do roku a čtvrt. Po tomto období jsem si připadala naprosto vyšťavená a bez jakékoli energie. Moje veškeré náhradní baterie byly vybité. Naštěstí mám výborné babičky, na které jsem se mohla kdykoliv spolehnout. Bohužel dcerka téměř do 2 let věku protestovala proti hlídání druhou osobou a neustále vyžadovala mou přítomnost. Letos jsem se ale rozhodla, že se pomalu budu věnovat pracovním povinnostem. Začala jsem budovat své podnikání a vložila do něj poslední síly. Práce mi opět dodávala více energie, než brala a já se cítila spokojená.

Pak ale nastala nám všem známá “doba koronavirová”. Snažila jsem se, aby na mě celá tato zvláštní a stresující situace působila co nejméně negativně. Ale i přes všechny snahy mi tento tichý společník, spojený s různými omezeními a změnami, ubíral energii, aniž bych si to uvědomovala.Z důvodu omezení pohybu (nouzového stavu) jsem se rozhodla, že se začnu navíc spolupodílet na budování rodinného e-shopu se šperky z Nového Zélandu www.arikishop.cz. Práce mi přece energii dává, že ano? Ale ouhle! Zapomněla jsem na ostatní proměnné, a to, že jsem téměř rok a čtvrt nespala. Moje bateriové zálohy jsou na nule a aktuální stav nabití je dostatečný jen pro běžný chod.

A tak nastal den, kdy se mi chtělo jen plakat, měla jsem extrémní potřebu zalézt do postele a jen spát a spát. S dvouletým dítětem je toto ale prakticky nemožné. Těšila jsem se na tu vzácnou chvilku po obědě, až půjde spát a já si konečně odpočinu. A nic. Dcera se rozhodla, že bude odpolední siestu bojkotovat. I přes vybité baterky a totální vyčerpanost jsem musela fungovat dále. Nevěděla jsem, co a proč se mi děje.

Měla jsem naplánovaný koučink, a tak jsem si svou situaci zadala jako téma. Kouč mě provedl “energetickým kotlem” a já objevila Ameriku! Vůbec si nedobíjím baterky. Trpěla jsem syndromem vyhoření. Předtím jsem si myslela, že toto člověk “chytne” jen v práci. Byl to pro mě impuls udělat ve svém životě další změnu. Rozhodla jsem se, že si jednou za dva týdny vymezím odpoledne jen sama pro sebe a budu se věnovat svým zálibám. S hlídáním dítěte mi opět pomohly babičky a já si konečně mohla dobít baterky.

Ze začátku to pro mne bylo těžké. Do té doby jsem to v hlavě měla nastaveno jinak: o hlídání si můžeš říct jen ve velmi naléhavých případech, nemůžeš zatěžovat babičky. Nebylo to na základě nějaké zkušenosti, jen na základě mých domněnek a strachu. Přiznat si to a dodat si sílu to změnit bylo opravdu objevení Ameriky. Bez kouče bych to nedokázala. Bohužel se i jako sebevětší profesionálové neumíme podívat na SVŮJ problém z nadhledu, nezaujatě a bez emocí. Tím je vstup zvenčí nenahraditelný.

Odnáším si z toho 2 věci:

A jak vypadaly moje energetické kotle:

Před mateřstvím:

+ energii mi dává: čas s partnerem, práce a tanec

- energii mi bere: náročné pracovní schůzky a žabomyší války v práci

= aktuální stav baterie: 80%

= co potřebuji: čas pro sebe

 

Po dvou letech mateřství:

+ energii mi dává: čas s rodinou, práce – energii mi bere: e-shop, nouzový stav

- diskomfort prostředí, dcera nespí po obědě, ranní vstávání, probdělé noci

= aktuální stav baterie: 30% – hraniční stav pro syndrom vyhoření

= co potřebuji: ČAS PRO SEBE